Vítejte na mém blogu!
Jsem moc ráda, že s vámi můžu sdílet můj netradiční fotopříběh a zážitek, který budu mít do konce života.
Po zjištění podrobností od porodní asistenky, probrání to z partnerem Anička došla s tím, že ANO, mám zelenou a můžu fotit její porod.
Huraááááá, tak to jsem nečekala, že se mi můj sen splní tak rychle, ale nerada bych situaci podcenila, protože porod může přijít každým dnem, plánujeme tedy rychlou schůzku, abysme se sblížili.
Nedokážu si představit více intimní chvilku a poznat se osobně je základ k prolomení bariéry a co nejhladšímu průběhu celé akce. Anička je hrozně milá a vyrovnaná. Porod má naplánovaný a představu jasnou. Tak to beru. Loučíme se a je mentálně připravuji na to, že velmi pravdpodobně budu pár dní na drátě dnem i nocí a že mě čeká velmi lehký spánek.
Po pár planých poplaších přichází osudná neděle 24.9. 2023. V osm hodin večer mi Anička píše zprávu.
Odepisuji, že do půlnoci budu určitě na zančkách a začínám se pomalu balit na mou velkou cestu. Předpokládám, že porod bude nějakou chvíli trvat a tak příliš nespěchám. Kolem 11 mě přepadá neklid a pomalu vyjíždím, raději trochu dříve než aby mi to celé uteklo.
V autě přemýšlím, co mě vlastně čeká. Porod je něco, co mě odjakživa fascinovalo, ale přece jen naživo to bude něco jiného než na vlastní oči. Jsem napjatá k prasknutí.
U nemocnice parkuji na setmělém parkovišti před bránou a vyrážím po svých do opuštěného areálu nemocnice. Vzduch je teplý, skoro letní. Na konec září až nezvykle. Všude ticho. Po chvíli na mě z dálky zasvítí budova Zlínské porodnice a já zvoním na zvonek, aby mě sestra na recepci pustila dovnitř. Vycházím do prvního patra, na porodní sály a opět zvoním, abych byla vpuštěna za Aničkou. Vstoupím do tmavé chodby a z dálky mě zdraví známý hlas. Chvilinku mi to trvalo, přece jen byla skoro půlnoc a tma a mozek už nebyl tak bystrý, ale shodou okolností sloužila i má milá spolužačka ze střední, Evička.
Porodní sestra se ptá, jestli je v pořádku abych vstoupila a já se ocitám v malém pokojíčku. Pokládám batoh s foťákem, pozdravím, rozhlížím se… Anička na čtyřech na nemocničním lůžku a v tom slyším její porodní asistentku říct.
Rychle sahám do batohu a nastavuji foťák mám na to asi 20 sekund. Snažím se očima najít nejlepší pozici na focení, ale abych nezavazela. Stoupám si do rohu tak abych měla pěkný úhel z boku a viděla co potřebuji a zároveň zanechala Aniččino tajemství tajemstvím.
3, 2, 1 a leze hlavička… Anička i přítel Martin si sahají a za dalších pár sekund už porodní asistentka tahá miminko ven. Jako třešnička na dortu je to, že pohlaví miminka není známo. Po chvilince napětí tatínek oznamuje.
Focení porodu v Baťově Nemocnici Zlín
Poslední týdny ve mě hlodalo, co jsem dlouho nefotila a co bych opravdu ráda doplnila do svého portfolia. První co mě napadlo bylo Fresh48, což znamená focení novorozeného miminka do 48 hodin po narození, takže velmi pravděpodobně v porodnici. Plán byl jasný, zkusím oslovit maminky na sociálních sítích, jestli nebude mít některá zájem. Mezi maminkama těsně před termínem byla i Anička, která mi ve zkratce napsala…Dneska jsem začala 39. týden, takže to může být opravdu už kdykoliv. Kdybyste chtěla, dejte vědět.Co mě, ale velmi zaujalo bylo, že by chtěla focení co nejdříve po porodu a tak jsem na to zareagovala otázkou, jestli by neměla zájem o focení porodu, protože to je můj fotosen.
Po zjištění podrobností od porodní asistenky, probrání to z partnerem Anička došla s tím, že ANO, mám zelenou a můžu fotit její porod.
Huraááááá, tak to jsem nečekala, že se mi můj sen splní tak rychle, ale nerada bych situaci podcenila, protože porod může přijít každým dnem, plánujeme tedy rychlou schůzku, abysme se sblížili.
Nedokážu si představit více intimní chvilku a poznat se osobně je základ k prolomení bariéry a co nejhladšímu průběhu celé akce. Anička je hrozně milá a vyrovnaná. Porod má naplánovaný a představu jasnou. Tak to beru. Loučíme se a je mentálně připravuji na to, že velmi pravdpodobně budu pár dní na drátě dnem i nocí a že mě čeká velmi lehký spánek.
Po pár planých poplaších přichází osudná neděle 24.9. 2023. V osm hodin večer mi Anička píše zprávu.
Tak mi začaly nějaké pravidelněší stahy. Zatím nic s hroznou intenzitou, ale jedeme do porodnice, asistentka mě chce vidět .Polehávám v posteli a čekám, co se teda bude dít kolem 10 večer dojde další zpáva.
Tak jsme tady zůstali. Budeš chtít dorazit? 🙂
Je to tady…
Odepisuji, že do půlnoci budu určitě na zančkách a začínám se pomalu balit na mou velkou cestu. Předpokládám, že porod bude nějakou chvíli trvat a tak příliš nespěchám. Kolem 11 mě přepadá neklid a pomalu vyjíždím, raději trochu dříve než aby mi to celé uteklo.
V autě přemýšlím, co mě vlastně čeká. Porod je něco, co mě odjakživa fascinovalo, ale přece jen naživo to bude něco jiného než na vlastní oči. Jsem napjatá k prasknutí.
U nemocnice parkuji na setmělém parkovišti před bránou a vyrážím po svých do opuštěného areálu nemocnice. Vzduch je teplý, skoro letní. Na konec září až nezvykle. Všude ticho. Po chvíli na mě z dálky zasvítí budova Zlínské porodnice a já zvoním na zvonek, aby mě sestra na recepci pustila dovnitř. Vycházím do prvního patra, na porodní sály a opět zvoním, abych byla vpuštěna za Aničkou. Vstoupím do tmavé chodby a z dálky mě zdraví známý hlas. Chvilinku mi to trvalo, přece jen byla skoro půlnoc a tma a mozek už nebyl tak bystrý, ale shodou okolností sloužila i má milá spolužačka ze střední, Evička.
Porodní sestra se ptá, jestli je v pořádku abych vstoupila a já se ocitám v malém pokojíčku. Pokládám batoh s foťákem, pozdravím, rozhlížím se… Anička na čtyřech na nemocničním lůžku a v tom slyším její porodní asistentku říct.
Aničko, teď budu potřebovat abys pořádně zatlačila, miminko už půjde ven.
Prosím?
Rychle sahám do batohu a nastavuji foťák mám na to asi 20 sekund. Snažím se očima najít nejlepší pozici na focení, ale abych nezavazela. Stoupám si do rohu tak abych měla pěkný úhel z boku a viděla co potřebuji a zároveň zanechala Aniččino tajemství tajemstvím.
3, 2, 1 a leze hlavička… Anička i přítel Martin si sahají a za dalších pár sekund už porodní asistentka tahá miminko ven. Jako třešnička na dortu je to, že pohlaví miminka není známo. Po chvilince napětí tatínek oznamuje.
Je to holkaA já tam stojím. Snad ani nedýchám, jenom cvakám, aby mi nic neuniklo a obdivuji Aniččinu sílu. Celkově si říkám, jaké jsou ženy hrdinky a co zvládnou. Byla to nádhera, opravdu. Nepopsatelná nádhera. Zrození nového života a já měla tu možnost být u toho. Už je to skoro dva týdny, ale stále jsem toho plná. Opravdu sen, který stálo za to si splnit. Jsem tak šťastná, že jsem si vybrala profesi, u které potkám tolik úžasných lidí a zažiju tolik úžasných chvil. S Aničkou jsme stále v kontaktu a věřím, že tento zážitek nás spojil navždy.
Děkuji
